POVĚSTI I.
ŠVAMBERK, ROUPOV, PŘIMDA, GUTŠTEJN, STARÝ HERŠTEJN, RÝZMBERK, NOVÝ HERŠTEJN, NETŘEB, PUŠPERK
ŠVAMBERK neboli KRASÍKOV
O založení hradu
Hrad Švamberk prý kdysi dávno založil rytíř, který byl zaklet v krásnou labuť. Bílý opeřenec se zabydlel na rybníce nedaleko dnešního hradního kopce a procházel se po hrázi. Do labutě se zamilovala uhlířova dcera a svojí čistou láskou vysvobodila rytíře z jeho zakletí. Krátce poté si ji vzal za ženu a postavil Labutí hrad – Schwanenburg. Název se ujal, i když někdy mu lid říká „Krasíkov“.
O dobytí hradu husity
Krasíkov neboli Švamberk byl počátkem 15. století v držení pana Bohuslava. Jeho nepřátelé se jmenovali husité a pod vedením samotného Žižky vyrazili dobýt protikališnické hnízdo. Jednooký vůdce povolal ze Stříbra horníky, aby vyhloubili štoly pod hradní věže. Skrze ně dopravili stovky kýblů lidských a zvířecích výkalů do bergfritu. Z ochozů je vylévali na dvůr a obránci se vzdali, protože se báli „morového dechu“. Bohuslav ze Švamberka byl Žižkou zajat a dopraven do vězení na hradě Příběnice. Tam pochopil, že Zikmundovi je lhostejný a tak vstoupil do husitského vojska. (pozn.začátek pověsti je asi vymyšlen, ale závěr je pravda)
O Bílé paní
Na Švamberku se Bílá paní zjevovala pokaždé, když se blížila smrt některého člena rodu nebo jiné neštěstí. Na vlastní oči ji měl spatřit i poslední pán žijící na hradě Jan Bedřich. V předvečer velkého požáru se mihla na dřevěném ochozu a druhý den starobylé sídlo skutečně lehlo popelem. Prý při pečení koblih, kdy se vzňal omastek a oheň z kuchyně přeskočil do hradního paláce. Podle vyprávění se zjevuje i v místech kudy se vchází do hrobky…
ROUPOV u PŘEŠTIC
O hradní studni a panu Černínovi
Jednoho dne se na roupovském hradě konala velká slavnost. Sjelo se mnoho hostů z okolí a mezi nimi byl i pan Jan Černín z Chudenic. Kolem půlnoci vypukla panika, protože zbrojnoši ohlásili, že hrad obsadili lapkové. Panstvo se nahrnulo do sklepů, kde byly únikové chodby, a snažilo se zachránit. Bohužel podzemí bylo zasypané a tak se vrátili zpět. Černín byl zajat a vhozen do hluboké studny na nádvoří. Dopadl na dno (bez úrazu) a vydal se chodbičkou, kde potkal prostou dívku, která mu podala jídlo a pití. Posilněn putoval dále, až se najednou dostal do chudenického zámku. Na památku svého zachránění nechal Jan Černín postavit sochu.
Dva kříže nad studnou
Hrad Roupov byl počátkem 15. věku obléhán husity. Nejstarší syn hradního pána se jmenoval Bořek, ale nedbal napomínání a stále sledoval vozové hradby. Jednou v noci se mu jeho zvědavost nevyplatila. Hradní stráž ho nalezla zle pobodaného v tratolišti krve. Soudilo se, že surovým pachatelem byl zvěd z Žižkova vojska. Vypadalo to beznadějně, ale mladý organismus zvítězil a mladík se uzdravil. Proto do skály nad studnu vytesali velký kříž.
Nad studnou najdete také kříž dřevěný. Nechal ho tam umístit další majitel hradu, prý kvůli záchraně svého dítěte. Batole si hrávalo u studny a jednou ho zaujal poletující motýl. Naklánělo se nad vodu, aby ho chytilo a najednou začalo padat dolů. V poslední chvíli se zaháklo sukénkou za kámen a přivolaná pomoc mu zachránila život.
O panu Hynkovi z Roupova
Pan Hynek se podle vyprávění měl naroditi s dlouhou kšticí vlasů. Krátce po křtu od něj měla odejít chůva a kolébka se najednou převrátila. Paní máti ležíc na loži, když procitla a spatřila dítě na zemi, vykřikla. Se strachem svého potomka pomalu zvedla a ono se smálo. Dokonce laskavě na ni hledělo … Inu, páni z Roupova měli tuhý kořínek!
PŘIMDA u TACHOVA
O založení hradu
Pověstí o založení hradu existuje několik. Jednu vyprávěl Dalimil, druhou Hájek a třetí, kterou předkládáme, sepsal Kosmas. Roku 1121 prý jakýsi Němec v českých lesích nechal postavit hrad na příkré skále. Když se to doslechl kníže Vladislav, sebral tři pluky vojska a hrad dobyl. Při prvním útoku byli zraněni dva knížecí vojáci Oldřich (syn Vacimilův) a Olen (syn Boršův). Český kníže by nechal německé obránce pověsit na okolní stromy, ale v tom se zjevil hrabě Albrecht a prosbami jim zachránil život.
Černý rytíř
Od roku 1289 do roku 1295 měl Přimdu v držení jakýsi Dětřich Špaček z Kostelce. Spolu s fojtem z Plavna vydrancovali nedaleký klášter ve Waldsassenu a tak papež Martin IV.nad nimi nařídil dohled kvůli škodám. Vypráví se, že hradní pán Špaček byl chamtivec, neurvalec a násilník. Po své smrti nedošel prý klidu a v hodině duchů se zjevuje mezi ruinami hradu jako „Černý rytíř“.
O Bílé paní
Hrad Přimda stejně jako ostatní hrady má svoji Bílou paní. V 15.a 16. století jej drželi páni ze Švamberka, kteří poddané sužovali a činili jim mnohé příkoří. Jednoho dne se manželka hradního pána vydala za starou felčarkou do lesa, protože se jí krátce před porodem přitížilo. Bohužel potratila a dítě zahrabala za hluboké noci mimo hradní zdi. Její duch nenašel pokoje a dodnes se toulá v podobě Bílé paní dokola hradu. Vzdychá a pláče nad svým dítětem, které ztratila. Podle pověsti se objevuje a vytrácí ve skalní skulině hradu…
Poklad na Přimdě
Na úpatí kopce pod hradem sbírala na Velký pátek mladá žena se svým dítětem dřevo. V kostele zrovna zpívali pašije, když náhle se před ní otevřela skála. Zvědavá vesničanka se podívala dovnitř a nestačila se divit. Všude kolem bylo zlato. Žena odložila dítě a rychle do zástěry nakládala právě získaný poklad. Venku ho vysypala na hromadu a chtěla podruhé vstoupit do skalní pokladnice. V tom se skála zavřela a zaživa pohřbila její milovanou dcerku. Dlouhé hodiny a dny bědovala, jenže nic jí nepomohlo. A tak po roce se vrátila na stejné místo, ve stejný čas. Puklina se otevřela a šťastná matka našla svoje dítě. Radostně spěchala domů a děkovala Bohu, že jí vrátil její útěchu.
O sedmi dcerách
Za vlády Jana Lucemburského sídlil na Přimdě jeho rádce a věřitel Frenclín Jakubův z Prahy. Měl sedm dcer a nevěděl, jak je provdat. Panu Půtovi z Vildenšperka vzkázal, aby si jeho syn Procek vybral některou z jeho dcer, jen ať si některou vezme. Žádná se mu nelíbila, protože prý byly ošklivé, jako noc…
GUTŠTEJN u KONSTANTINOVÝCH LÁZNÍ
O paní Guttě
Zakladatelem hradu byl mladý šlechtic, jehož manželka se jmenovala Gutta a pocházela z rodu Hroznatů. Své sídlo si prý velice oblíbila a často se procházela po okolních lesích. Podle pověsti se paní Gutta nedokázala od hradu odloučit ani po své smrti. Zjevuje se ve zříceninách coby Bílá paní a za temných nocí bloudí hradem.
Bloudící mnich
Za poledního zvonění se na Gutštejně objevuje také přízrak modlícího se mnicha. Je zahalen v dlouhém rouchu a má zakrytý obličej. Kdysi dávno býval hradním kaplanem a spolu se svým pánem žili v neřestech a oplzlostech. Častokrát popíjeli až do rána, jenže jednou se majitel hradu neovládl a zhýralého pátera utloukl. Věčný klid prý najde ve chvíli, kdy ho vysvobodí mravný mládenec. Ale žádný se zatím nenašel…
O Dunkanovi
Poslední pověst je smyšlená a nemá žádné historické kořeny. Vypráví příběh šlechtice Dunkana, který na skále založil hrad Gutštejn a krátce poté vyrazil na tažení proti Polsku. Dunkan bojoval statečně, ale jednou byl stržen z koně a těžce raněn. Polský šlechtic jej odvezl na svůj hrad, kde se o něj starala jeho dcera Ludmila. Uzdravila ho a navíc se do sebe zamilovali, což nelibě nesl otec. A tak nechal Dunkana uvěznit. Ludmila mu pomohla k útěku a oba milenci vyrazili na hrad Gutštejn, kde oslavili svatbu. Po 9 měsících se jim narodilo děvčátko, ale matka při porodu zemřela. Nešťastný Dunkan opustil hrad a upadl do rukou lupičů, kteří jej zranili, a zůstal mrzákem. Vstoupil do kláštera a hrad nechal svému purkrabímu. Mezitím na Gutštejně vyrůstala do krásy Dagmar (Dunkanova opuštěná dcera), kterou okouzlil rytíř Hatmar. Svatba byla veliká a během tří let se jim narodili synové Hugo a Wolf. Když si chlapci jednou hráli před hradem, tak spatřili starce, který se opíral o hůl. Vyprávěl své příhody a pak se Hatmara zeptal, jak dlouho na Gutštejně bydlí a kdo je jeho ženou. Když zjistil, že manželka se jmenuje Dagmar, tak před ní poklekl a zvolal: „Mé dítě!“. Byl to Dunkan, její otec.
STARÝ HERŠTEJN u POBĚŽOVIC
O založení hradu
Pověst o založení hradu nás vrací do roku 797, kdy do hlubokých lesů Pivoňských hor zabloudil jakýsi Radibold. Udatný rytíř z německého Fríska. Rytířské ostruhy čas od času vyměnil za kuši a lovem se dokázal bavit celé dny. Jednoho pěkného dne zahlédl na skalnatém vrchu bílou laň, podruhé jelena šestnácteráka. Radibold měl jasno. "Příští hon bude jelen můj", řekl mladý muž a vrátil se do své rodné země. Za pár dnů uspořádal štvanici a cílem byl opět skalnatý kopec v Pivoňských horách. Mohutného jelena opravdu ulovil a skálu podle něj pojmenoval. Ba co víc! Rozhodl se, že na pevném skalisku postaví svůj rodový hrad. Nazval jej Hirštejn a parohy uloveného jelena prý dlouhou dobu zdobily rytířský sál.
RÝZMBERK U KDYNĚ
Vítězná píseň
Pověst a zároveň skutečný příběh se odehrál v roce 1431. Křižáci chtěli zasadit husitům smrtelnou ránu, proto v Němcích sebrali veliké křižácké vojsko a táhli do kacířských Čech. Kruciátu vedl papežský kardinál Julian Cesarini, který nechal rozložit tábor mezi Domažlicemi a Horšovským Týnem na kopci. Kardinál zde vyhlížel husity, ale nikoho neviděl. Za to z dálky zaslechl mohutný chorál "Ktož jste Boží bojovníci". V křižáckém táboře zavládl zmatek, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci utíkali. Julian Cesarini zbledl a rychle se přidal k prchajícímu vojsku, které nabralo směr Rýzmberk. Sotva se křižáci dostali na dohled hradu, v tom se na obzoru objevila lehká jízda husitů. Žoldáci s křížem na prsou zahazovali zbraně, prchali od děl a rychle utíkali do lesů, kde se chtěli ukrýt. Kardinál pochopil, že je zle a tak se rychle oblékl do vojenského šatu a kardinálský oblek, včetně kříže a klobouku zahodil. Husité našli i papežskou bulu. Hrad Rýzmberk se stal svědkem velké chvíle, kdy nad mraky nepřátel zvítězila husitská píseň. Jejím autorem byl klatovský kněz Jan Čapek.
NOVÝ HERŠTEJN U KDYNĚ
Kouzelník zakladatelem
Podle pověsti, kterou v polovině 19. století zachytil badatel Franz Alexander Heber, měl prý Nový Herštejn vystavět starý kouzelník. Vybral si vysoký kopec a pomocí magie jej zahalil neprostupnou mlhou, aby byl navždy skryt před nepřátelskými vojsky. Pravda je taková, že hrad založil člověk a dobytý byl...
Panenská věž
Hradní pán (Jan Herštejnský) měl tři krásné dcery, které opatroval jako oko v hlavě. Bohužel zapletl se do česko - bavorských válek a tak bylo pouze otázkou času, kdy se na Nový Herštejn vydá trestná výprava. Bavoři s sebou přitáhli i velká děla a Jan Herštejnský tušil, že je zle. Povolal proto zedníka, aby dcery zavedl do kulaté věžičky a tam je ve sklepení zazdil. Spolu s pokladem. Krátce poté se útočníkům podařilo dobýt bránu a prolomit hradby. Podle pověsti vše živé pobili, Herštejn vypálili a urozeného Jana odtáhli do Štraubiny. Od té doby se věži začalo říkat "Panenská". Trojice zazděných dívek prý do dneška bloudí zříceninami a marně čeká na mladíka, který je osvobodí...
NETŘEB U KANIC
O pokladu
Hrad Netřeb patří mezi velice zajímavé lokality a dokonce se o něm vypráví pověst o pokladu. Kdysi dávno zde prý žil bohatý pán, který se na sklonku života rozhodl, že v podhradí ukryje své jmění. Během úplňkové noci se vydal na místo, vykopal hlubokou jámu a dovnitř uložil rodový poklad.
Léta utíkala a pánův život se naplnil. Duše opustila tělo a proměnila se v ohnivého draka. Mezi lidem se říká, že ohnivé stvoření hlídá poklad hradu Netřeb. Získat jej může pouze dobrý a silný člověk, který drakovi vyjme z tlamy zlatý klíč, aniž by se spálil. Zatím se to nikomu nepovedlo, poklad čeká na svého objevitele......
PUŠPERK U CHUDENIC
Pověst o lišce, která hradu dala jméno
L.P. 1260 založil hrad jakýsi Jaroš ze Slivna. Ve svém erbu nosíval lišku ve skoku, kterou uctíval až do konce svého života. Vše se přihodilo čistě náhodou. Kolem nedostavěného hradu se potulovaly divoké lišky a na jaře vyváděly mláďata. Jedno z nich bylo velice krotké a během dlouhého letního večera se odvážilo až ke hradu. Pan Jaroš ji zahlédl, snad ji chtěl zastřelit kuší, ale v tom se od své ženy dozvěděl, že bude pyšným otcem. Celých devět měsíců se lišče, tedy už dospělá liška neukázala. Druhého dne po ránu zahlédl Jaroš stejnou lišku u brány, jak se dívá ke hradnímu paláci. Najednou se ozval pláč a v tom se narodilo zdravé děťátko. Urozený Jaroš měl velikou radost a lišku si dal do svého erbu, protože mu přinesla štěstí. No a hrad podle ní pojmenoval - Fuchsberk (Liščí hrad). Dneska mu lidé trochu zkomoleně říkají Pušperk.
